Dnes nebudu psát článek k tomuto tématu, dnes použiji článek, který píše sám život. "ŽIVOT", který se odehrává v zákulisích našich hyper super marketech:
V podstatě jsem tohle zažil na vlastní kůži v COOPu (Jednota Kaplice prodejna Lipno nad Vltavou), tak že mohu potvrdit že to co tam ta paní píše se skutečně děje.
Máš námitky?
Nelíbí se ti to?
Tak ahoj bez nároku na cokoliv.
Varování od ženy za pultem
Když jsem po dlouhém hledání získala místo prodavačky v oddělení lahůdek jednoho nadnárodního obchodního řetězce, měla jsem z toho velkou radost a považovala jsem si toho. Po měsících strávených doma „na podpoře" jsem moc dobře věděla, že slušných pracovních míst je jako šafránu.
Vedoucí úseku mi sdělila podmínky nástupu včetně platu patnáct tisíc korun, který mi po mých zkušenostech z různých brigád a výpomocí připadal jako královský. „Smlouvu vám pošlou z centrály do týdne," sdělila mi paní vedoucí a já na tom neviděla nic špatného. Nástup byl hned druhý den v půl šesté ráno. Otevíralo se sice později, ale vedoucí mi vysvětlila, že než se salámy nakrájí, saláty naservírují a klobásky naaranžují, zabere to spoustu času.
Prodat za každou cenu!
V půl páté mi zvonil budík a o hodinu později už jsem stepovala v přípravně a čekala na pokyny od své služebně starší kolegyně. Nastal fofr. Krájela jsem šunku, slaninu a další salámy jako zběsilá, aranžovala je na podnosy a skládala je do vitríny. „Proč toho musíme tolik krájet předem? Vždyť to okorá," namítla jsem, ale kolegyně Olinka mi vysvětlila, že nařízení z vedení podniku je jasné: všeho musí být pořádná hromada, kopce salámů, klobásky, párky a jitrnice navršené do pyramid, mísy salátů musí být pořád plné a všechno musí být vzorně naaranžované. A během dne se musí salámy pořád krájet a doplňovat. „Vždyť tohle všechno do večera nemůžeme prodat," namítla jsem. „Musíme to prodat. Musíš lidem pořád něco nabízet, uvidíš, že pak koupí i to, co nechtějí. A když neprodáme, zamícháme zbytky zítra ráno mezi čerstvě nakrájené."
Myslela jsem, že si dělá legraci, ale když na právě přivezený vlašský a pochoutkový salát nakydala včerejší, který vytáhla z lednice, došlo mi, že to myslela vážně. „Musíš ty saláty během dne pořád promíchávat, aby nebyly nahoře okoralé. To nevypadá vábně a lidi by je nechtěli," nabádala mě a hrábla lžící do vlašáku. Překvapeně jsem ji pozorovala a řekla si: Aha, tak k svačině si tady salát rozhodně nedám, protože ten čerstvý je vespod a dojde na něj řada až zítra, ale to už nebude čerstvý. Zákazníci tak vlastně nikdy nemají šanci koupit si čerstvý salát.
Radši držím klapačku
Když jsem vybalila z fólie klobásy, všimla jsem si, že jsou potažené bílým povlakem. Počínající plíseň? „To nevypadá moc vábně, není to už prošlé?" zeptala jsem se. „Ale to se prodá, vezmi si papírový ubrousek a pořádně je vylešti," poradila mi důležitě Olinka. Podobně jsem musela vylepšit oslizlé a mírně páchnoucí párky a buřty - ty jsem zase musela omývat vlažnou vodou.
Vrchol byly holandské řízky. „Proboha, vždyť ony jsou vespod už plesnivé", zhrozila jsem se, když jsem polotovary aranžovala na podnos. A samozřejmě zaváněly. „Tak to oškrabej, znovu to obalíme," nakázala mi Olinka. Jenom jsem valila oči. „A vám nevadí, že prodáváme takový hnusy?" odvážila jsem se zeptat. „Helejte, já mám doma malý dítě, jsem samoživitelka, práci jsem hledala půl roku a jsem ráda, že jsem nějakou našla. Takže držím klapačku a dělám, co se mi řekne. Nehledě na to, že to tak stejně dělaj všude..." odbyla mě zhurta. Byla jsem z toho v šoku. Moje představy o pěkné práci dostávaly zásadní trhliny.
Pani, to si radši neberte
Práce za pultem mě bavila, s radostí jsem lidem prodávala slaninu a výběrovou šunku, protože jsem věděla, že tyhle uzeniny jsou čerstvé. Ale když někdo chtěl salát, párek nebo nedej bože holandský řízek, měla jsem po náladě. Nejraději bych těm lidem řekla: „Pani, to si neberte, bude vám z toho špatně," ale neodvážila jsem se. A trochu otráveně sledovala Olinku, jak švitoří se zákazníky a každému iniciativně nabízí zboží, o které nebyl takový zájem. „A máme výbornou paštičku, nedáte si kousek? Nebo tady ty holandské řízky, mladá paní, ty jsou strašně dobré. Lidi je chválí, kupte je domů k večeři.." brebentila.
Vypečená pracovní smlouva
Měla jsem z toho všeho smíšené pocity - na jedné straně radost, že mám práci, na druhé straně vztek, že takhle šulíme lidi. Když po týdnu přijel pan šéf a přivezl mi smlouvu, nestačila jsem se divit. „Co to znamená, že v případě potřeby mě můžete vyslat na jiné pracovní působiště?" zajímala jsem se, když jsem ve smlouvě narazila na první sporný bod. „No když bude potřeba, pojedete vypomáhat i na jiné prodejny. Všude, kde máme pobočky. Do Prahy, do Brna..." Valila jsem oči. „Jako že ze středních Čech pojedu někam do Brna, abych tam byla ráno v šest hodin? To je jako služební cesta, kterou mi zaplatíte?" „No dopravu vám samozřejmě uhradíme, ale kdybyste tam musela zůstat více dní, musíte si najít ubytovnu nebo hotel a zaplatit si ho sama," ujistil mě pan šéf. „Cože??" Nechtěla jsem tomu věřit. Ale další šok přišel hned vzápětí. „Bohužel jste nedokázaly prodat tohle zboží, takže to dělá sto šedesát korun na každou z vás," řekl šéf a Olinka už běžela pro peněženku. „Nechápu, jak to myslíte," řekla jsem užasle. „No co nedokážete prodat, musíte s ostatními prodavačkami zaplatit. Dneska to dělá sto šedesát korun na každou. To by naše společnost brzy přišla na buben, kdybychom zboží vyhazovali," vysvětlil mi pan šéf důležitě s pohledem upřeným na týden staré, oslizlé uzeniny, jitrnice a zapáchající holandské řízky, které už prostě nikdo ze zákazníků nechtěl. Valila jsem oči jako Hurvínek: „Počkejte, já přece chodím do práce, abych si peníze vydělala. To je absurdní, abych platila za něco, co není moje vina... A nabízet prošlé zboží prostě nebudu!" Odmítla jsem peníze vydat. Na rozdíl od Olinky. Když jsem vzápětí narazila ve smlouvě na výši platu, částku sedm tisíc korun, věděla jsem, že je zle. „Paní vedoucí mi slibovala patnáct tisíc," řekla jsem už nazlobeně šéfovi. „No to ano, vážená, ale až po tříměsíční zkušební době," usadil mě. Došlo mi, že za tři měsíce mi smlouvu stejně neprodlouží, raději mě vyhodí a zase vezmou někoho „za sedmičku". Takže bych se svého vysněného platu stejně nedočkala. Dělat tady za babku, podvádět lidi a ještě platit nesmyslné pokuty? Má tohle cenu? Svlékla jsem plášť, vzala kabelku a se slovy: „Tak na tohle už fakt nemám! Nazdar!" jsem odkráčela rovnou směr pracovní úřad.
Lidi, bacha!
Je mi jasné, že za týden dřiny, kdy jsem vstávala dřív než skřivani a domů se ploužila skoro za tmy, kdy právě vylétaly sovy, s oteklýma nohama a bolavou hlavou, nedostanu ani korunu, ale co nadělám? Mám se nechat vykořisťovat a ponižovat? Tohle si určitě společnost pyšnící se nadnárodním jménem ve své rodné západní zemi ke svým zaměstnancům nedovolí, ale holt české prodavačky jsou často jako otrokyně! A ještě je jejich šéfové nutí, aby lhali zákazníkům a nabízeli jim „jedy" a „odpadky", které se vydávají za lahůdky! Fuj!
Vlastně jsem ráda, že jsem na všechno přišla včas a že můžu aspoň touto cestou varovat ostatní. Lidi, dávejte si dobrý pozor, co a kde kupujete. Sebelépe naaranžovaná vitrína s dobrotami neznamená, že si na nich opravdu pochutnáte!
Vyučená prodavačka H.V. ze středních Čech
7.8.2014
„U pokladny bylo nutné provést šedesát pozic za minutu, tedy projet na páse šedesát artiklů zboží za minutu, to měl být tedy průměrný výkon. Bylo jedno, že to lidem padalo do vozíku nebo do tašek, ale člověk musel všechno projíždět strašně rychle, protože se hodnotil ten výkon a podle toho se hodnotil člověk. Nikoliv podle toho, jak komunikuje a pomáhá zákazníkovi.“ |
Lituji všechny pokladní a lidi, kteří pracují v nelidských příkazových podmínkách zákulisí těchto pouze komerčních zón. Považte však, že toto všechno příkoří způsobuje Čech, český tzv. manager, českým spoluobčanům, českým zaměstnancům, lidem, kteří mají různé osudy, kteří mají své rodiny a ty rodiny dnes již pomalu díky pracovnímu vytížení neexistují. Základní jednotka státu je záměrně předurčena k rozpadu...Jak z toho ven? Opět stejná otázka...
Toužím po tom, aby se k nám opět vrátila doba zaplněných ulic pulzujících skutečným životem, toužím po tom, ABY ČECH NEUBÍJEL A NETÝRAL ČECHA, ABY ČECH NEOKRÁDAL ČECHA VE PROSPĚCH ZISKU CIZÍCH FIREM, ČI K ZISKU DO VLASTNÍ PENĚŽENKY.. Tyto zisky jsou enormní a jsou na úkor nízkopříjmových otroků a hlavně žen otrokyň, které ovládá strach. TĚŽKO SE MI PÍŠE SLOVO "OTROK", ALE POKUD JE LIDEM UPÍRÁN JAKÝKOLIV PROJEV LIDSKOSTI, POKUD TITO LIDÉ NEMAJÍ POCTIVĚ ZAPLACENO, JAK TENTO STAV JINAK POJMENOVAT?
Zaměstnankyně XY uvedla:„Já jsem pracovala v Lidlu a začínala jako pokladní prodavačka. Postupem času jsem se vypracovala až k pozici vedoucí prodejny. Byla to práce s lidma – zajímavá a kreativní. V té funkci vedoucí prodejen jsem působila 4 až 5 let. Dalo by se říci, že toho času neubývalo, protože jsme byli nuceni dělat více a více práce. Psány jsme měli 8 hodinové směny, ale automaticky a tentokrát již bez požádání jsme museli plnit 12-ti a více hodinové směny, dokonce i celodenní 24 hodinové směny, kdy druhý den jsme zase nastupovali do práce.“ „Já jako vedoucí jsem byla nucena, abych i své zaměstnance motivovala k tomu, aby pro společnost pracovali co nejvíce hodin, a to i zdarma. To znamená, že pracovali stejně jako já, aniž by měly všechny ty hodiny zapsané.“ |
Prodavač XY uvedl:„Hypermarkety potřebují lidi nevyučené, aby je nemuseli platit, a kteří budou poslouchat. A když neposlouchají, tak je vyhodí a vezmou si z Úřadu práce nového, protože tam je lidí dost. Úřad práce dá příkaz, že tam budete pracovat, jinak nedostanete podporu.“ |
Lidé jsou ovládáni strachem. Mají strach z toho, že když se ozvou k vykonanému bezpráví, přijdou o práci...Uživí je však tato práce? V ČR určitě NEUŽIVÍ! Takže lidé, čeho se bojíte?! Vy máte naopak brát se za to, abychom se posunuli, aby nás práce skutečně těšila, aby nás skutečně důstojně živila a nebyla plná stresu, který nám do ní vnášejí lokajíčci-manageři tohoto hnusného vojenského kapitalistického systému. To vše si zasloužíme! Bez vás, bez vaší nedoceněné práce, ty zisky nebudou. Proto se nebojte usvědčit bezpráví.
„Je to nespravedlivý, když si nemůžete vzít ani svědky. Druhý den byste se stejně nemohl bránit, protože by to nikdo neslyšel nebo by tam nikdo nebyl. Nemáte možnost ani právního zastoupení ohledně těch odborů, takže ani odbory nemohou nic dokázat. Oni vám řeknou vezměte si svědky, ale přece nebudete chodit po oddělení a někoho honit, aby vám něco dosvědčil. Nikdo vám nic nedosvědčí, protože se každý bojí o svoji práci.“ (pláč) |
Ti lokajíčci, naháněči, jsou bohužel, většinou mladí kluci a holky a to je to hrozné! České děti buzerují ve prospěch cizáckých zisků prakticky vlastní rodiče, v případě pracujících důchodců, naše seniory.
Chovejme se k sobě s úctou a s ohleduplností, neokrádejme se, mějme úctu k jednotlivci, mějme úctu k vlastnímu národu, nehajlujme s mocí kapitalistické nenažranosti a nenapomáhejme jí mlčením.
Buďme lidmi. Pokud nebudeme držet pospolitě při sobě, zhyneme!
Milena Poláková
"V hypermarketech je všechno krásně srovnaný a barevný, ale ten pláč za tím není vidět. Je to jeviště a zákulisí. A to zákulisí je hodně krutý"......
Co dodat? Byl toto náš český sen?...
Nejsme sebevědomí, z toho pramení vše negativní, co si necháme coby slované líbit jak od cizích mocností, tak i od našich vlastních supů...