Umět oslavit svátek v úctě a s nadhledem v každé situaci, dovede jen skutečný státník

Není pravidlem, aby politik, který vykonává vysokou státní pozici, byl také zároveň skutečným státníkem. Na naší politické scéně z minulosti, lze toto s čistým svědomím konstatovat v jednom případě, osvoboditele T.G. Masaryka...  

Říká se, že národ, který nezná svou minulost, se z té minulosti nedokáže poučit. Je to moudré pořekadlo. My jej ctíme jako národ, často se i k té minulosti obracíme, někdy s láskou, jindy s hořkostí, ale to není vše, my se k ní i mnohdy vracíme nejen ve vzpomínkách, ale bohužel také přímo fyzicky. Tato fyzičnost a hmatatelnost takového úkazu hluboké minulosti je však škodlivá pro pokrok.

Začíná to plíživě, nejdříve zaujatými slovy proti někomu, proti něčemu. Všimněme si toho slůvka "proti". Místo, abychom hledali společná slůvka, dobrá slůvka "pro něco", hledáme slůvka "proti něčemu, někomu"... Za slůvky "proti něčemu" bývá však vždy nějaký zájem, nějaký důvod, proč brojíme proti něčemu. Je to snad strach, zaujatost, nenávist, závist, zhrzenost, jiná představa cíle, nebo jednoduše a prostě, také chuť bořit. V tomto bodě boření se bohužel díky některým lidem s prapodivnými povahovými rysy, které nesvědčí o touze společného hledání společných slov pro něco, právě nacházíme.

Hra zrádců a ochotníků, aneb Praha se nesmí stát Kyjevem!

Pro takové lidi je velmi významným znakem jejich minulostní slovník. Tímto slovníkem hanobí přítomnost, která je jim cizí, protože do ní mentálně nedospěli. Tímto slovníkem se hlouběji a hlouběji boří do minulosti, ve které tak uvízli a z které není návratu. Tito lidé jsou skutečnou brzdou rozvoje a pokrokových myšlenek. Jejich vlastní myšlení postrádá logiku, protože kdyby ji nepostrádalo, nebyli by tak fixovaní na minulost bez možnosti blízkého posunu k pokroku, který musí kopírovat právě nastavení přítomnosti. Přítomnost je nastavena zcela jinak, než byla ta v devadesátých letech, leč takto postižení lidé, hrající si dokonce na jakousi elitu si toho změněného nastavení zkrátka nevšimli...Napadá mě příznačný citát, který se velmi hodí na naše zmíněné a vy jistě víte o kterých je řeč. Ten citát zní:

„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“
 Tomáš Garrigue Masaryk

Výše zmiňuji, že ne každý politik je skutečným státníkem. Zmiňuji také, že skutečným státníkem byl a je Tomáš Garrigue Masaryk. Tento prezident osvoboditel a sjednotitel je skutečným vzorem nejen pro naše politiky, ale měl by být vzorem i stávajícím evropským politikům. Tam já osobně skutečné státníky sjednotitele postrádám.

Umět oslavit význačný státní svátek v úctě a s nadhledem v každé situaci a za všech okolností, dovede jen skutečný státník. Státník sjednotitel, vlastenec a moudrý člověk...

A náš pan prezident Miloš Zeman takovým skutečným státníkem je.

 

Projev prezidenta republiky při slavnostním ceremoniálu udílení státních vyznamenání České republiky

Celý text příspěvku Jiřího Ovčáčka na jeho facebookovém profilu:

Na Hradě se uskutečnily opravdu důstojné oslavy státního svátku. Byly totiž vyznamenány skutečné osobnosti, které si zaslouží úctu nás všech. Ve Vladislavském sále promluvil prezident lidí, občanů, kteří svými každodenními životy přispívají ku prospěchu své vlasti. Na Staroměstském náměstí nezvítězila pravda a láska. Vytryskla zde nenávist k rozhodnutí lidí. Ano, k výsledku historicky první přímé volby prezidenta republiky. Vrcholem těchto oslav nenávisti, které byly zároveň zahájením prezidentské kampaně pod patronací pánů Horáčka a Gazdíka, byly pokusy o "uličky hanby" pro ty, kteří odcházeli z Hradu.

Řekněme NE nenávisti, řekněme ANO úctě ke všem lidem a k naší krásné zemi.

 

                            

                       Milena Poláková